Pověst o odvážné dívce
Po bitvě na Bílé hoře nastaly v Čechách zlé časy. Plných třicet let zuřila válka. Nepřátelská vojska hubila zemi. Švédové přitáhli až ku Praze. Cestou vyjídali a drancovali obce. Nakonec obec zapálili, aby jim plameny ukazovaly cestu. Lidé se před nimi ukrývali v lesích.
Jednou nastal v Hřešicích velký poplach. Přiběhl udýchaný a vyděšený posel z Pozdně, že Švédové právě napadli Pozdeň. Táhnou od Slaného k Lounům a chystají se pokračovat dál přes Hřešice. "Zachraňte se včas, než vás pobijí jako se to stalo u nás," radil posel. Vesničané se rychle seběhli na poradu do statku Pokorných. Starý sedlák Pokorný požíval v obci všeobecné vážnosti. Po dlouhá léta se s ním chodili všichni radit, co a jak podniknout. Teď však ležel nemocný.
"Vystěhovat se do lesů? Odejděte sami, já už to tu musím nějak přečkat," řekl smutným hlasem. "Možná, že by bylo vhodnější, než utíkat do lesů, vyjít vojsku vstříc a přemluvit velitele, aby naši obec ušetřil," uvažoval starý sedlák dále.
"To je pravda, mohli by se naší obci vyhnout a jet kratší cestou přes lesy, ale kdo se odváží jít k nepřátelům? Tady jde o život. Jakmile se přiblížíme, lapí nás a zabijí. A naše oběť bude marná," uvažoval mladý hospodář.
"Kdo z vás by byl ochoten jít vyjednávat se Švédy?" ptal se starý Pokorný. Muži mlčeli. Nikdo neměl v sobě tolik odvahy, nasadit svůj život za ostatní. Rozpačitě klopili hlavy.
Do ticha se najednou ozval klidný, jasný dívčí hlas.
"Já se dědečku nebojím a pokusím se přemluvit velitele, aby naší vísku nechal na pokoji."
Překvapeně se ohlédli. Ani si nevšimli, že v koutě stojí sedlákova vnučka Bělička. Bylo to děvče nad obyčej sličné a při tom skromné. Jako malé děvčátko ráda poslouchala svého děda, když vyprávěl o statečných rytířích, jak dovedli chránit svou vlast. Jako větší dívka prolezla kdekterý kout a na koni projela celý širý kraj. Milovala jej z celého srdce a přála si, také jednou pomáhat proti nepřátelům jako ti stateční rytíři.
V kraji platila za nejkrásnější děvče. Dlouhé tmavé vlasy jí padaly až k patám. Nosila je stočené, spletené v copy a ovinuté kolem hlavy jako korunu.
"Cože, ty bys chtěla za nás jít prosit?" Udiveně a zahanbeně promluvili muži. "Proč ne, za pokus to stojí," řekla klidně Bělička. "Ublíží ti, nechoď! Prchněme raději do lesů," ozývaly se hlasy.
I starý sedlák natáhl své ruce k vnučce. "Dobře ti rozumím, Běličko, ale to není práce pro tebe, děvče, k tomu se lépe hodí muži." "Ba ne, mýlíte se, muže by zabili, ale mne snad vyslechnou. Pokusím se o to," řekla statečná dívka.
Marně jí to vymlouvali a prosili, aby nechodila. Oblékla se co nejpěkněji do svátečního kroje a klidně vyšla ze statku.
"Kéž bys dobře pořídila," volali za ní. Usmála se vesele, zamávala vyšívaným šátečkem a pružně vykročila po silnici k Pozdni.
V čele švédského oddílu klusal na koni mladý velitel v sametovém kabátci a v širáku s vlajícím perem. Byl to statný chlapík, proslulý svou odvahou.
Najednou se na silnici cosi zapestřilo. Proti jezdcům si klidně vykračovalo vesnické děvče v kroji. Jak vojáci přijížděli blíže, viděli, že je to velmi hezké děvče a nebojácné.
Nijak se neskrývala, klidně přicházela jezdcům vstříc.
Mladý velitel u ní zarazil svého koně. Prohlížel si ji s nelíčeným obdivem. Pestrý kroj jí velice slušel. "Čípak jsi děvče, že si tak bezstarostně vykračuješ silnicí? Copak se nebojíš vojáků?"
Bělička se na něho usmála svým krásným úsměvem. "Vojáků se nebojím a jdu k vám, veliteli." "Cože, ty jdeš ke mně, copak si přeješ?" udiveně se ptal velitel. "Jdu vás poprosit, abyste ušetřil naši ves, všichni se obávají, že vaši lidé budou ve vsi drancovat a pálit."
"No, když tak rozkošná dívka prosí, musíme jí vyhovět," řekl galantně velitel a rozkázal oddílu, aby zarazili v polích a odpočinuli si.
"Děkuji vám z celého srdce, pane, všichni budeme na vás s vděčností vzpomínat," řekla radostně Bělička a chtěla odejít.
"Docela zadarmo to ale nebude," řekl rozjařený velitel a prohlížel si ji s čím dál větším zalíbením.
"Ušetřím tvoji rodnou obec, když ty, krásné děvče, pojedeš se mnou a zůstaneš u mne."
Bělička na okamžik zbledla, srdce se jí sevřelo, ale potom souhlasila. "Dobře, pojedu tedy s vámi, dáte-li mi dobrého koně. Ráda jezdím na koni."
Velitel rozradostněn poručil, aby jí přivedli krásného bělouše. Bělička se na něho vyšvihla a všichni na ní mohli oči nechat, jak jí to slušelo. Ptala se, kam hodlají jet.
"Znáš dobře cestu přes lesy směrem k Lounům?" "Jistěže znám, povedu vás," řekl a Bělička vyjela v čele průvodu.
Šeřilo se a mlha padala na kraj. "Převedu vás přes lesy, za chvíli bude svítit měsíc. K ránu budeme v Lounech."
Nejela však přímou cestou. Protože dobře znala každou cestičku, nepozorovaně odvedla oddíl do Nedob k velké propasti. Když dojeli až ke srázu, Bělička pobídla svého koně ke skoku. Kůň se vzepjal a propast přeskočil. Velitel, který jel za dívkou v slepé důvěře, nepochopil včas, že je tam propast a zřítil se i s koněm dolů. Zůstal na dně ležet mrtvý. Totéž se stalo i části oddílu. Ostatní se v úleku rozprchli po lesích a trvalo dlouho, než nalezli pravou cestu a octli se v Lounech. Vybrali ze svého středu jiného velitele a odtáhli dál....
Do Hřešic se vrátila Bělička na krásném bělouši. Všichni statečnou dívku radostně vítali a objímali a děkovali jí, že zachránila obec před nepřáteli. Ušlechtilý kůň jí zůstal na památku a stal se jejím miláčkem....